Ještě ne světlo, a už ne tma
DEPO2015, Plzeň. 23. 3. — 26. 4. 2023
David Kolovratník
Ještě ne světlo, a už ne tma
24. 3.–26. 4. 2023
Malíř a hudebník David Kolovratník (1978) se věnuje malbě přibližně od roku 2009 a je v tomto oboru v podstatě autodidaktem. Do jeho tvorby, která často funguje na principu koláže, se promítá několik rovin. Dříve to byl především zájem o nepoznanou historii vlastní rodiny, kde z fotoarchivu prastrýce přenášel na plátna fragmenty postav a zasazoval je do úplně nového, cizího prostředí a smyšlených situací. Výběr těchto prací je na výstavě prezentován v sousedství aktuálnějších obrazů, v nichž lze zaznamenat poměrně skryté odkazy druhé Kolovratníkovy umělecké polohy, kterou je metalová a undergroundová hudba. Znaky metalu můžeme na obrazech rozpoznat ve struktuře kořenů, které jsou zároveň symbolem něčeho trvalého, pevného a vyvolávají v nás pocity jistoty a stability. Zároveň se ale příroda dostává do obrazů ve formě dominantních rozpínavých a bujících struktur, tedy něčeho znepokojivě parazitického. Tentokrát se naše jistota hroutí, kořeny se mění z něčeho stabilního v něco nebezpečného, o co můžeme zakopnout a propadnout se do nepříjemných pocitů prorůstání, pokrývání a bujení.
V obrazech umístěných v temném sále se na své vlastní pomyslné duchovní cestě ocitáme v temném prostředí lesa, na opuštěných mýtinách, na břehu jezer a rybníků, v blízkosti zvláštních stavení. Opět zakopáváme o kořeny, zaplétáme se do oněch podivných struktur, hustého jmelí či pestrobarevných rostlin. Padáme do propastí, čelíme černým útvarům, které svou geometrií narušují jinak naprosto asymetrický ráz přírody. Když už je nám dovoleno vidět nebe, temně modré odstíny pomalu zahaluje černý závoj mlhoviny. Něco nás ale přeci jen vysvobozuje z pocitu vzrůstající úzkosti, protože i tma má svůj protipól. Temná, noční atmosféra obrazů je povětšinou narušena ostrým kontrastem světla, které působí, jako by zrovna někdo zmáčknul fotoaparát s bleskem. Když máme štěstí, zažijeme velmi pomíjivý okamžik, kdy v kratičké chvilce přechodu mezi nocí a dnem střídá tmu světlo. Chvilka uvolnění, oddechu, ze které nás ale brzy vytrhne ještě tísnivější otázka… Neskrývá nám toto světlo více, než ukazuje?
Kristýna Jirátová
kurátorka výstavy
Kamil Princ o výstavě napsal:
Až do 26. dubna máte poslední možnost navštívit výstavu David Kolovratník v plzeňském DEPO2015 nazvanou „Ještě ne světlo, a už ne tma“.
Výstava sestává ze dvou expozičních částí odlišených nejen tematicky, ale i intenzitou použitého osvětlení. Ve světlém křídle (den) se nachází obrazy staršího období zobrazující interiéry děsivě vylidněných chodeb a rozvalených hroutících se budov zaplněných přízraky mrtvých příbuzných z autorových archivních fotografií, zatímco ve tmavé časti (noc) nalezneme díla zpravidla zcela nová, zasazená do prostředí slunci nepřístupných luhů, černých zahrad, opuštěných silnic a ztemnělých koutů.
Poeticky by se dalo říci, že první místnost je obnažená světlem a druhá místnost oděna tmou. Kolovratníkova plátna v sobě pojímají řadu metaforických a lyrických symbolů. Na mysl nám vytane Hlaváčkova báseň Pozdě k ránu: „Měsíc ohlašoval bledou září zašlého zlata za řekou svůj brzký východ, a celá krajina, neurčitá, bez kontur, plující v sinavém a bázlivém světle, zdála se po celou noc již od časného večera očekávati prvých paprsků jeho.“
V obrazech podvědomě cítíme princip suprapozice dle čtvrtého Newtonova zákona (Lex quarta), kdy vektorový součet mimetických i nezobrazivých prvků vytváří pozoruhodnou estetickou výslednici, jíž je syntéza světů reality a halucinace. Cyklicky se opakující biologické a organické struktury ve stylu Gigera spolu s vegetací vampýrsky vysávající živiny z vyčerpané krajiny kontrastují s depresivním lidským světem chaoticky přeplněným předměty ztrativšími svou původní funkci.
Vše pohlcuje rez, prach, tma a deprivace. Větve se klikatí jako naběhlé křečové žíly a vyvrácené kořeny připomínají obří pavouky z nočních můr. I přesto si obrazy zachovají vzletnou ladnost a vizuální krásu. Tmavá místnost evokující lůno půlnočního hvozdu vystlána uvadajícími trsy parazitujícího jmelí má svou atmosférou černého lesa blízko k nedávno proběhlé výstavě „Blízkost v dáli“ Karolíny Netolické.
Kolovratník nám ve svých dílech ukazuje krásu v konečnosti a eufonii trudomyslných mollových tónin. Nejde o na odiv stavěné chmury rozervaného světobolu, nýbrž o intimní gesto komorní melancholie. Intrapersonální smutek je vždy vyšší než ten interpersonální. Vadnutí je však budoucím rozkvětem – stejnětak i v těchto obrazech probleskuje jiskřivý paprsek radosti, byť budoucnost našich bolestných životů bezútěšného světa je pochopitelně nejistá. Každý klas nejistoty přeci jen obsahuje alespoň jedno zrno naděje.
